Ročně zaplatí čeští občané na daních (a stát, tedy zase daňoví poplatníci) za zdravotní „pojištění“ přes 300 miliard korun. Částka každoročně stoupá, a stále nestačí.
Příčin je víc: stárnoucí populace, stále dražší moderní zdravotnické metody a přístroje, rozhazovačnost zdravotnických zařízení, růst platů zdravotníků, plýtvání zdravotních pojišťoven na honosné budovy a platy svých zaměstnanců.
Co však je nejpodstatnější: zdravotní pojištění v této zemi neexistuje. Jen další daň eufemisticky přejmenovaná na zdravotní pojištění. Mám námět z oblasti automobilismu.
Pojištění má v sobě jistý rys volby a dobrovolnosti. Ať již pojišťujeme sebe oproti nejrůznějším neštěstím, od životní pojistky přes nemovitost nebo automobil, tak máme jistou možnost volby. Jak v ústavu, u něhož se pojistíme, tak v rozsahu pojištění nebo jeho ceně. Pouze u povinného ručení máme stanovenu povinnost a pojišťovny vlastně minimální hranici, nicméně i zde je již možnost volby. Můžeme si vybrat produkt, který nás chrání za minimální peníze v základním rozsahu, ale povinné ručení za lepší peníze poskytuje nejrůznější asistenční služby a může chránit a odškodnit třeba i při krádeži automobilu. Variant je velký počet.
Možná naivně předpokládám, že se nějaká politická strana nebo hnutí chopí zdravotnické tématiky a konečně do ní vnese trochu rozumného uvažování. Základ zdravotní péče by byl stanoven obdobně jako v současné době, tedy tak, aby každý měl přístup k léčbě. Také platby by byly odvozeny od současné daně, aby nenastaly ve zdravotnictví finanční problémy a kolaps. Současně by však bylo umožněno a povoleno, aby si každý nad tento stanovený rozsah připlácel podle své volby a nabídky pojišťovny. Stát by jen dozíral, aby pojišťovny nešly svými nabídkami do nepřípustného rizika. Nesměly by zlevnit pod stanovené limity, což se u automobilových pojistek vlastně děje, ale mohly by nabízet produkty nadstandardu.
U aut můžeme volit nejen různý rozsah asistence, od opravy pneumatiky, asistence při vybití baterie, dovozu pohonných hmot až po servisního technika zdarma na hodinu či déle, a bezplatný odtah třeba i ze zahraniční, můžeme si připlatit na výměnu poškozených skel, právní asistenci…
Totéž by mohlo být možné u zdravotního pojištění. Nadstandardní pokoj, šetrnější dražší ošetření, dražší dovozový kloub, širší výběr medikamentů, objednání u lékaře na stanovený čas… Nebudu vyjmenovávat, co vše mi v této souvislosti napadá. Pojišťovny by tak získávaly prostředky navíc, které by mohly věnovat na zlepšení zdravotní péče a z nichž by si vytvářely rezervy pro budoucnost. Místo daně by bylo možné pojištění!
Tohle je jen nástin, ale pokud povinné ručení funguje, a to i v době, kdy legislativa (nový Občanský zákoník, rostoucí výše odškodnění zejména za zdravotní následky a bolestné i pro pozůstalé) razantně zvýšila nároky poškozených a náklady pojišťovny, tak by se to dalo uskutečnit i ve zdravotnictví. Záleželo by na každém, kolik je ochoten věnovat na své zdraví, záleželo by ale také na tom, jak se o to zdraví stará. Kuřáci by měli vyšší pojišťovací základ než ti, kteří si zdraví sami neničí, nižší procento základního povinného pojištění z platu nebo zákonem daný nadstandard by měl i ten, který by pravidelně chodil na preventivní prohlídky, počínaje zubařem a konče praktickým doktorem.
Stát za své pojištěnce by platil také základní sazbu, ovšem jak senioři, tak rodiče pro své děti by mohli také připlácet. Pojišťovny by jistě pro tyto skupiny nalezly nějaké sazby, aby měly od státu trvalý jistý příjem, a aby tyto osoby měly zájem být právě u jejich ústavu a u něho se připojišťovat. Zejména děti by si jako budoucí klienty hýčkaly.
Nebyla by to jednoduchá změna, ale jistě vhodnější a prospěšnější než ta, kterou vymyslela ministryně Schillerová, která chtěla, aby veškerá zdravotní pojištění platila aktivní (menší, 4,5 z 10,5 milionu obyvatel) část populace, a která jí tak vlastně chtěla zvýšit daně. Zejména těm, kteří se starají sami o sebe a které stát neustále zatěžuje novými povinnostmi. Zaměstnanci by si možná o pár stovek snížením daně za superhrubou mzdu polepšili, ale zaměstnavatelé a živnostníci a OSVČ by určitě ne.
Co je však ne reformě ministryně Schillerové nejhorší, že ji připravovala utajeně, i podle jejích slov se prozradila dřív, než byla připravena a než chtěla. Jak může ale někdo připravovat tak zásadní reformu potajmu, na vlastním písečku, nejen bez konzultace s ostatními ministerstvy, ale bez oslovení ostatních politických subjektů napříč spektrem? Zdravotní daň (prý pojištění) je celospolečenská záležitost a podobně jako na reformě důchodů by se na tom měla shodnout většina politického spektra.
Osobně bych čekal, že nějaká pravicová strana najde odvahu a navrhne projednávat reformu zdravotního pojištění, které by akceptovalo současný svět a dalo možnost občanům skutečně si pojistit péči o své zdraví. Vzor z automobilismu tu máme, povinné ručení funguje po jeho deregulaci docela dobře a tento způsob ochrany poškozených v oblasti dopravy se osvědčil v celé Evropě i ve světě. Tak proč si to nevzít jako mustr také ve zdravotnictví?
Pokud by totiž lidé platili pojišťovnám za nadstandard, tak by také mnohem víc hlídali, jak s jejich penězi pojišťovny zachází. O ty, které by hospodařily neprůhledně a špatně, aby brzy ztratili zájem a ty by ze hry rychle vypadly.